KDYŽ NĚCO CHCI… a mysl mi říká, že to nejde

Má vlastní mysl mi říká: „Nedělej to, je to příliš těžké… nemáš na to… to nezvládneš… nejsi dost dobrá… nemůžeš mít to, co chceš. Je tam spousta překážek.

To prostě nepůjde a další…

A ještě se k tomu přidá třeba i okolí.

Co s tím?

Můžu to vzdát… ANEBO

Můžu říci vlastní mysli a vypláznout na ní jazyk…

„Jo, jo, jasně, určitě. Ano, máš pravdu.“ Nebudu se s Tebou hádat, nemůžu Tě přesvědčit“.

ALE MŮŽU I TAK POKRAČOVAT! 

Stejně tak jako když jsem prodávala domy a často jsem slyšela od přátel – „toto neprodáš, je to záplavová oblast“… a jindy: „toto neprodáš, je to v hrozném stavu, kdo by si to koupil“… atd. atd… Vždy mě ty řeči děsily, zvláště, když se ti povídající tvářili tak důležitě, inteligentně a světaznale. A já to jen poslouchala, mlčela, vracela se k sobě a uvnitř se zklidňovala – „Kláry, klid, ty to vnímáš jinak, pokračuj dle sebe“. A vyplatilo se. Pak jsem to prostě jen v klidu prodala. A bylo.

Před pár dny se ke mně donesla pochvala, po letech, od mé bývalé šéfové – „Jo, Klára, hm, ta byla v prodeji výjimečně dobrá“. Jak moc to potěší. A mě hřeje u srdce vědomí, kolika lidem to pomohlo.

A tak nyní poslouchám svou mysl „Jak zase nejsem dost dobrá, jak to nejde“… a snažím se zachovat uvnitř klid a HLAVNĚ POKRAČOVAT DÁL. I přestože v klidu třeba nejsem.

A časem se tak může stát nemožné. Protože co jiného bych tu dělala, než šla za tím, co chci?

I když to může být velmi pomalu. No a co? Je někde psáno, jak dlouho to má trvat? To zase jen moje mysl říká, „jak by to mělo být“. Mysl – můj nástroj, který mě chce řídit.

I když jsou moje kroky pomalé, i když tam může být hodně přestávek a zastavení.

Můžu i tak pokračovat.

A někdy se stane „to nemožné“. Přesněji – někdy se stane to, co moje mysl POVAŽOVALA ZA NEMOŽNÉ. I třeba i  lidé kolem.

Já si někdy připadám jako slimejš. I dcera Lada mi říká: „Mami, nebuď slimejš“.  Hi, hi… Ladu, teď prostě jsem.  No a co – i slimejše má někdo rád. I slimejš časem někam doleze. Tam kam chce, když leze správným směrem.

A tak pokračuji podle svého srdce, následuji svá niterná přání i když je někdy úplně nechápu a nedávají mi v hlavě smysl. Pokračuji i přes ty obrovské pochyby a obavy… K něčemu to určitě bude. Je tam vždy ukrytý hluboký důvod, proč to chci. Však to jednou pochopím.

Tomu věřím, to už vím. S tím už mám zkušeností dost. To už mám dostatečně vyzkoušené.

A k té mé mysli – pomáhá mi vědomí, že takové nastavení mysli má většina lidí. Není se co divit, máme to ze společnosti, ze škol, většina lidí  i z rodiny. Tak než s tím zabojujeme a postupně to přepíšeme…lze to jen postupně… můžeme to jen prostě vnímat, pozorovat a i tak se řídit svým srdcem, které nás vede nejlépe.

Vůli a sílu pokračovat „správným směrem“,  i přes to všechno, přeji i Vám!

S láskou „slimejš“ Klára