Trošku se nám zopakoval 17. listopad. Já nejsem žádný velký příznivec demonstrací, ani odpůrce. Nikdy jsem na žádné demonstraci nebyla. Jen jsem kolem pár lživých procházela. Bylo mi však vždy líto, že jsem se nezúčastnila akcí sametové revoluce v Praze 17. listopadu 1989. To bylo tak silné, krásné myšlenky a úžasná energie. Bylo mi ale teprve 11 a mí rodiče...
Na zahradě dříve i mé, nyní bývalého manžela jsem si tak v klidu odpočívala a padl mi zrak na starou, hodně malou jabloň uprostřed zahrady. Už z poloviny suchou, z jedné strany bez větví. Sice ještě trochu plodící, ale jablka špatná, hodně malá a většinou hned shnilá. No, už jsme se před lety domluvili, že ji uřízneme a doteď jsme to neudělali. Projeli...
Je to ostuda? Není! Pláč ulevuje, uklidňuje, snižuje napětí, pomáhá pouštět to, co skončilo. Rozvazuje ruce, abychom mohli jít dál. Je to důležité. Je však třeba se i chránit.
Letní pohoda na chatě, sama s Aaronkem…klid… veverka na mě kouká z borovice, zpěv ptáků, občas zaslechnu i papouška, který ulétl vzdálenějším sousedům a který se vrací domů jen najíst. Pohoda. Sedím u stolu před chatou a když přijede dcera, všimne si létajících sršňů. Přímo nade mnou! Kde si udělali hnízdo ve dřevě na přední části chaty. Přes opakované pokusy bývalého manžela hnízdo zničit...
Aneb jak Vám mohu s hranicemi pomoci.
Klára Kočí