Jak jsem řezala starou jabloň a čím mě překvapila

Na zahradě dříve i mé, nyní bývalého manžela jsem si tak v klidu odpočívala a padl mi zrak na starou, hodně malou jabloň uprostřed zahrady. Už z poloviny suchou, z jedné strany bez větví. Sice ještě trochu plodící, ale jablka špatná, hodně malá a většinou hned shnilá. 

No, už jsme se před lety domluvili, že ji uřízneme a doteď jsme to neudělali. Projeli mnou výčitky z odkládání, neschopnosti… mohlo by to vypadat lépe… možná bere vodu i zdravým stromům…

Tak dneska bych to ale mohla udělat! Není příliš silná, to by mohlo být hned. Tak jsem se skutečně hned vydala pro pilu, přinesla si něco pod kolena, že u toho budu klečet a začala jsem. 

Šlo to celkem snadno, jen za chvilku mě začala bolet ruka. „Nooo, vždyť já věděla, že to dřevorubci nemají jednoduché.“ Dávala jsem si nějaké přestávky, ale trpělivě pokračovala a těšila se na dobrý pocit z vykonané práce. 

Ale začalo to jít ztuha, protože strom pilu svíral. Tak jednou rukou řezat, druhou tahat strom k sobě. Uff! No, lepší to bude řezat trochu z jiného úhlu a strom tlačit od sebe.

Uf, konec byl celkem fuška, ale povedlo se a strom už s mojí pomocí padá k zemi.

Ale větve se mi trochu zasekly do vlasů a trochu mě stáhly na těch mých kolenou k zemi. Nic hrozného, strom to byl malý, ale přinutil mě ohnout se a než jsem vlasy vyprostila, tak takto skloněná, na kolenou, chvilku setrvat. 

A tak mi to došlo. Měla jsem se uklonit a mít více pokory a úcty. Ta myšlenka, že bere zdravým a mladým stromům vodu… uf, stydím se.

Za chvilku se vyprostím a přemýšlím, prociťuji své pocity, koukám na tu jabloň. Je mi to nakonec líto. Dobrý pocit z dobře vykonané práce se nedostavil, ani z toho, že zahrada bude vypadat čistěji.

A jak tak koukám před sebe, padne mi zrak na úplně shnilé jablko, které spadlo ze stromu při řezání. Jak tak na něj koukám, tak se najednou začne hýbat a vyleze z něj nádherný zelený brouk. Později jsem si vygooglila, že jde o Zlatohlávka zlatého. A hned jak vylezl, tak za ním vylézá druhý. Byli tam tak krásně zalezlí ve svém domečku. A když vylezly, tak zase zalezly, jako by se šly jen podívat, co se děje.

A já se dříve cítila špatně, že máme občas na zahradě shnilá jablka. A přitom takový poklad. Pro někoho.

A tak jsem tak seděla a omlouvala se jabloni, že jsem neviděla její dary, to co nám i při svém stáří a špatné kondici dávala. Že jsem si neuvědomila, že tu byla mnoho let, mnoho let dříve než my, s jinými majiteli. Že žila v době, kdy já zřejmě ještě vůbec ne, kdy mohla vnímat mnohé, co se tu dělo. A odrodit za svůj dlouhý život mnoho jablek a být užitečná i v dalších věcech, o kterých já nemám ani tušení.

A tak jsem hluboce procítila úctu k jabloni i k celé přírodě, k tomu jak moudře a složitě udržuje rovnováhu. Jak je to dokonalé. A že je stále ve mně ještě hodně názor, že důležité je hlavně to mladé, funkční, silné. A to jsem si myslela, že už uznávám i stáří. A koukám, že stále málo. Přitom jak důležité je pro přírodu i to, co odchází, hnije, trouchniví, tleje… apod. Ještě hlubší uvědomění, přestože ani teď tato zahrada není „dokonale“ opečovávaná a mnoho rostlin a stromů tu roste krásně „nadivoko.“

Ta naše současná posedlost lidí jen po tom krásném, zdravém, zářivém. A přitom kdyby tu bylo jen to, tak to prostě celkově nemůže fungovat. Vše je důležitou součástí, vše je potřeba k rovnováze. A jen s rovnováhou je stabilita, funkčnost, zdraví.

A tak i přesto, že už roky chráním mnoho stromů… od několika sousedů, kteří se bojí, od dalších sousedů, kteří nevnímají jejich hodnotu a když prostě překáží, tak je chtějí odstranit. Šířím, kde se dá, jak jsou stromy důležité a proč. A nyní se dozvídám, že i já stále ještě málo chápu. Že je dobré chránit i staré ovocné stromy. I polosuché stromy s hnijícími jablky. Uf.

A chtěla jsem si vlastně i sobě dokázat, že nejsem žádný extremista, který dokáže uříznout strom, když je to třeba. I když je mám tak ráda.

Netvrdím, že je vždy nutné nechávat všude staré stromy, ale mohli bychom k nim projevovat úctu a uvědomovat si jejich přínos.

Stejně jako se starými lidmi, kteří už třeba nejsou výkonní, silní, ale na druhou stranu už se nikam neženou a mají na nás čas a více vnímají prosté bytí… a když mají otevřené srdce, je to nádhera.

A tak mě tato stará jabloň poučila, přestože už ji to nepomohlo. Pomůže tak dalším stromům, ještě máme na zahradě jednu podobnou, ještě více suchou… A svým zaseknutím větví do mých vlasů mi dala krásnou hranici. „STOP. Koukej se sklonit a složit mi úctu, i já mám svou hodnotu.“

Tak jsem to udělala, moc ráda!

Byl to velký rozdíl od toho, co většinou se stromy cítím. Jakoby letmé a něžné dotyky větví v mých vlasech, které vnímám jako pohlazení a které mě uklidňují v těžkých chvílích a potěší i když je mi dobře. Toto bylo drsné a nekompromisní. Drsné zatahání, které bylo potřeba. I taková umí být příroda. Takoví můžeme být i my!

„Chápu, lituji, uznávám.“

Pár dní jsem jí ještě nechala na místě a občas pohladila větve a posadila se u ní. Bylo mi to líto. I Aaronek tam chvíli sám od sebe seděl.

Věřím, že mi prominula. A já moc děkuju. Stromy jsou úžasné bytosti. Neskutečně laskavé.

Pomáhají nám v mnoha dalších věcech. Stínit, vytvářet chlad, pohlcovat prach, hluk, sedají na nich ptáci, kteří nám tu zpívají a mnoho dalšího.

Děkuji moc za to, že tu s námi na světě jsou. Ze srdce. A ještě více je budu chránit.

Prosím o to i Vás.

Klára